Amadina Gouldové - Chloebia gouldiae
Anglický název: Gouldian Finch
Německý název: Gould amadine
Vyskytuje se v severní tropické Austrálii s výjimkou poloostrova York. Jižní hranicí jejího rozšíření je na západě asi 19° j. š. zhruba k ústí řeky Fitzroy. Směrem na východ se její areál ještě rozšiřuje jižním směrem asi k 22° j. š.
O chovu amadin Gouldové bylo napsáno již mnoho pojednání. Proto se zde nebudu zabývat popisem jejich vybarvení, protože ten je mezi chovateli notoricky znám.
Obliba tohoto druhu mezi chovateli je dána především jejich nádherným zbarvením, ale také jejich poměrně jednoduchým chovem. Samozřejmě, že jejich chov má také svá úskalí. Přesto si troufnu tento druh označit již za domestikovaný, podobně jako zebřička, pásovník dlouhoocasý, amadina diamantová apod. Došlo také k vyšlechtění řady barevných mutací - běloprsá, žlutá, modrá, stříbrná a různých jejich kombinací.
I v přírodě se tento druh vyskytuje ve třech barevných variantách - černo, červeno a žlutohlavé. Lze polemizovat, zda se jedná o zeměpisné subspecie (tedy poddruhy) nebo pouze o barevný dichroismus. Ještě na počátku 20. století byly takto různě zbarvené "guldy" považovány za tři samostatné druhy. Později se o černo a červenohlavé formě uvažovalo jako o poddruzích a o žlutohlavé formě, jako o jedincích se ztrátou schopnosti tvorby tmavého pigmentu.
Také se systematickým zařazením tohoto druhu nebylo vše bezproblémové. Amadinu Gouldové pro Evropu objevil a popsal anglický cestoval a ornitolog John Gould. Ten ji pojmenoval Amadina gouldiae "amadina paní Gouldové" jako vyjádření díků své manželce, která jej na jeho cestách po Austrálii doprovázela (1838-41). Později byla tato amadina zařazena do rodu Poephila (pásovník), ještě později byla řazena do rodu Erythrura (amada). V roce 1978 vyšlo nové české názvosloví, kde byla zařazena do rodu Erythrura, podrodu Chloebia. Podle nejnovější systematiky je řazena do samostatného rodu Ghloebia a v novém české názvosloví (viz Göslerův Atlas ptáků 1994) dostala název amadina Goudlové, tedy její původní pojmenování. Přes řadu výhrad, které mám k uvedenému nejnovějšímu českému názvosloví astrildovitých, se domnívám, že v případě guld je nové jméno a oddělení od amad (amadin papouščích) velmi správné. Biotop amad, ale i jejich chování je značně odlišné od amadin Gouldové.
Jak již bylo uvedeno, vyskytují se guldy v severní části Austrálie. Jejich biotopem jsou teplé, suché savany. Vyhýbají se zalesněným místům (Yorkský poloostrov). Na těchto savanách vystupují denní teploty na 40-47 °C v létě. Noční teplota pouze sporadicky poklesne pod 20 °C. V období dešťů, kdy teploty dosahují pouze 30-35 °C, migrují ptáci více k jihu do vnitrozemí, v době sucha se stěhují na sever. Lze říci, že populace z jižní části areálu výskytu je častěji migrující, než-li severní populace. V přírodě se nejčastěji vyskytují černohlavé amadiny, méně červenohlavé (asi 3 : 1) a nejvzácnější jsou amadiny se žlutou hlavou (na 5000 kusů černo a červenohlavých ptáků připadá jeden jedinec žlutohlavý). Koncem 80. let dvacátého století došlo k razantnímu poklesu stavů amadin Gouldové v Austrálii. Zdálo se dokonce, že již ve volné přírodě vyhynula. Podařilo se ji znovu objevit. Tuto katastrofu mělo na svědomí onemocnění, které chovatelé znají pod názvem "prskavka" (invazní tracheobronchytida). V době hnízdění se ptáci zdržují v párech nebo menších skupinkách, po vyhnízdění tvoří hejna, která mohou migrovat za potravou. Tu tvoří především drobná semena trav (Sorghum, Panicum, Eriachne, Eragostris a pod.). V době odchovu mláďat tvoří podstatný díl potravy hmyz, především termiti.
Hnízdění probíhá od prosince do dubna. Hnízda si staví v dutinách stromů, termitištích, hnízdech jiných ptáků (papoušků), vzácněji v hustém křoví nebo ve vysoké trávě. Ve velkých dutých stromech byly nalezeny i jakési mikrokolonie. Nejčastěji jsou hnízda ve velkých dutých blahovičnících. Klenba hnízda je velmi neumělá, jakoby pouze naznačená. Samice snáší 4-8 vajíček, na kterých se oba partneři při sezení střídají. Inkubační doba je 14-15 dnů. Mláďata jsou krmena na hnízdě asi tři týdny a po vylétnutí je ještě rodiče (převážně samec) asi dva týdny dokrmují.
Životním prostředím amadiny Gouldové je dán i rámec jejího chovu. Gulda je ideálním "panelákovým" chovancem. Toto prostředí plně odpovídá jejím požadavkům na mikroklima - suché teplo. Teplota pro chov je optimální mezi 22-25 °C, při relativní vlhkosti 46-60 %. Délka světelného dne by se měla pohybovat okolo 12 hodin (+ - hodina), ale není podstatným činitelem pro úspěšný chov.
Nároky na velikost chovatelského zařízení nejsou nijak vysoké. Klec by měla mít délku, alespoň 60 cm a hloubku a výšku alespoň 30-40 cm. U tohoto druhu bych si dovolil tvrdit, že lepších výsledků dosáhneme při chovu v kleci, než-li ve voliéře. Zvláště, pokud se chovatel orientuje na chov barevných mutací. Odchovů lze docílit i v zahradních voliérách, ale s rizikem pro snášející samice a mláďata v hnízdech. Navíc při dlouhodobějším ochlazení v letní sezóně se nevyhneme ztrátám. Osobně jejich chov v zahradních voliérách považuji za neúčelný.
Velmi závažným faktorem pro chov a samozřejmě i odchov je krmení. Základem jsou semena, obdobně jako v přírodě. Ani na skladbu směsi zrnin nejsou guldy nikterak náročné. Zásadním předpokladem pro úspěchy v chovu je ale kvalita krmiv. Tedy jejich čistota a biologická hodnota. Jak již bylo uvedeno, i ve volné přírodě může populaci tohoto druhu ohrozit invazní tracheobranchytida a nejinak je tomu při chovu v zajetí. Toto onemocnění způsobují roztoči (Cytodites, Sternostoma a pod.), kteří se vyskytují nejčastěji v prachu obsaženém v nekvalitním krmivu. Biologickou hodnotu krmiva také výrazně snižují plísně, které se mohou v zrninách vyskytnout na jejich povrchu (prašné krmivo) nebo pod povrchem, při nesprávné technologii posklizňových úprav (prudké sušení apod.). Za nejlepší považuji krmení kvalitními krmnými směsmi pro astrildy (PRESTIGE, DUFKY apod.), které jsou již běžně k dostání na našem trhu. Jejich cena může být vyšší, ale při jejich použití snížíme výrazně ztráty u chovných ptáků i u odchovů. Výhodu mají chovatelé, kteří nemají daleko do Německa, kde si tyto směsi mohou pořídit za výrazně nižší ceny než-li u nás. Před rokem 1989, kdy tato možnost nebyla, zbývalo pouze vyprání získaných krmiv a jejich následné sušení. Že kvalita krmiv hraje opravdu podstatnou roli, jsem si mohl ověřit po revoluci, kdy jsem si dovezl několik kusů guld. Velmi jsem se divil, když došlo poměrně rychle k úhynům. Až když jsem si k ptákům koupil i krmení, bylo po problému. Velkou výhodou tohoto druhu, z pohledu chovatele je, že k odchovu není nezbytně nutný živý hmyz. Ptáci dobře berou vaječnou míchanici nebo suché vaječné směsi (QUIKO, ORLUX, VALMAN, CHEMIVIT apod.). Při podávání vaječné míchanice mohou nastat problémy, pro její špatnou stravitelnost. Pokud ji chovatel ponechá předloženou delší dobu, může dojít ke komplikacím, zvláště v teplém prostředí. Podával jsem suchou vaječnou směs (před ní WIWA směs), kterou jsem vlhčil mrkví nebo zeleným krmivem a ptáci odchovávali celkem bez problémů.
Velmi vhodné je podávání předklíčeného zrna, především v době odchovu. K předkličování jsem používal ohřívač lahviček pro kojence, který jsem si přivezl z tehdejší NDR (respektive jej přivezla manželka a po přechodu dětí na jiný typ výživy jsem jej "zdědil"). Zde šlo regulovat teplotu asi do 60 °C. Zrno zde nabobtnalo zhruba do 10-12 hodin a mohlo se zkrmovat. Výrazně se tak snížila možnost rozvoje plísní v tomto krmivu, protože vyšší teplota zabraňuje jejich zmnožení. Proti eventuelnímu výskytu bakterií jsem přidával několik kapek citrónové šťávy, protože bakterie se v kyselém prostředí hůře rozmnožují.