Samotná technologie chovu není náročná. Pokud chovatel splní předcházející podmínky, tedy odpovídající mikroklima a slušné krmení, je ze dvou třetin vyhráno. Poslední podmínkou úspěšného chovu je sestavení chovného páru. Starší literatura uvádí, že sestavení páru u tohoto druhu není problémem. A má pravdu. Vzhledem k poměrně výraznému pohlavnímu dimorfismu není skutečně těžké dát dohromady samce a samici. Je nutné ovšem podotknout, že ne každý takto sestavěný pár lze nazvat chovným - tedy schopným odchovat mláďata. Kamenem úrazu může být u většiny chovatelů snaha o chov jednotlivých barevných variant v čisté formě. Tím se zužuje možnost výběru mezi samotnými ptáky z hejna. A to nechci zmiňovat chov barevných mutací, kde výběr partnerů musí chovatel provádět, pokud chce danou mutaci ve svém chovu udržet. Jak tedy na to? Chovatel, který si chce chov guld založit, jistě nezůstane u jednoho páru. Tím vzrůstá možnost nechat proběhnout přirozený výběr párů.
Asi před dvaceti lety jsem měl stabilní chov guld (včetně mutací) o asi 15-20 párech. Úspěšnost samotného odchovu mláďat byla 90-95 %. Protože i já jsem chtěl chovat barevné formy (a později i mutace) v čistých liniích, měl jsem také zpočátku problém při sestavení nových párů. Zkoušel jsem různé možnosti, ale celkem se mi osvědčil následující způsob.
Amadina Gouldové je druh, který je schopen v klecích nebo voliérách úspěšně hnízdit zhruba do stáří 5-6 let (měl jsem samce, který měl oplozenou snůšku i ve stáří 8 let, ale již se zásadně vyhýbal dalším rodičovským povinnostem). Z pohledu chovatele drobotě se tedy jedná o celkem dlouhověké ptáky. Je zde proto možnost "experimentovat" s nově sestavenými páry.
Vždy jsem se snažil mít k dispozici alespoň dva osvědčené páry (chovné) od jedné barevné formy (černo, červeno i žlutohlavé) a alespoň jeden (většinou ale dva) páry školní. Školní páry jsem tvořil vždy z jednoho mladého a jednoho staršího, již vyzkoušeného ptáka. Více se osvědčilo mít v páru starší samici. Zjistil jsem totiž, že ptáci při prvním hnízdění nejsou většinou úspěšní, ať složíme pár jakkoliv. To je celkem normální. Pokud sestavený pár selže i ve druhém hnízdění, je třeba jej rozdělit. Při použití školních párů, tedy starších ptáků s mladším (třeba i otec/dcera nebo matka/syn) se neúspěšnost prvních a druhých hnízd snižovala (až o 45 %). Navíc se ukázalo, že mají guldy celkem dobrou vlastnost, tedy alespoň pro chovatele. Pokud školní pár úspěšně dokrmil mláďata a podařilo se mi jej rozdělit ještě před druhou snůškou (lépe se to daří u mladších samic, které hned nepřistoupí k dalšímu hnízdění), s velkou pravděpodobností (80-90 %) zahnízdil znovu každý pták s novým partnerem. Chovatel tak v podstatě nic neriskuje, protože starý, osvědčený pár může pro hnízdní sezónu rozdělit a vytvořit tak dva školní páry a po prvním hnízdění (ať je jeho výsledek jakýkoli) jej na další hnízdění znovu spojit. U těchto vyzkoušených párů, které jsem před sezónou rozdělil a po prvním vyhnízdění opět spojil, došlo ve velké většině případů ke zcela normálnímu dokončení hnízdní sezóny k mé i jejich spokojenosti. Naopak u obou mladších kusů ze "školních párů" byla ještě dvojnásobná šance na úspěch při 2. a 3. vyhnízdění. Vedl jsem si statistiku a takto připravené a sestavené mladé páry v 85 % případů nadále hnízdily samostatně bez problémů. Navíc se tímto způsobem ušetří prostor, potřebný pro více párů. Ve většině případů jsem školní páry sestavoval příbuzné (otec/dcera, matka/syn) a naopak mladé páry po "vyškolení" nepříbuzné, vhodné pro další chov. Tímto způsobem lze upevňovat i exteriérové kvality ptáků, pokud je chováme pro bodování.
Samozřejmě existuje i určité procento ptáků (10-20 %), kteří nedokáží samostatně vyhnízdit. To je způsobeno různými příčinami - nemoc, špatná kondice, agresivita a pod. Jednoznačně vycházelo, že jak se chovný kmen upevňoval, tak těchto "hnízdních asociálů" mezi ptáky ubývalo. Za základ považuji vytvoření silného, zdravého kmene, ostatně jako u všech druhů zvířat. Některé vlastnosti mohou mít vysoký koeficient dědičnosti, ať již kladné (postava, kondice apod.) nebo záporné (agresivita, neschopnost odchovu apod.). Mláďata takovýchto rodičů, když se je vůbec podaří odchovat, tyto vlastnosti získávají dědičně a tudíž jsou pro chov nevhodná (nyní mám na mysli negativní vlastnosti).
Minimální počet párů pro utvoření alespoň "minikmene" jsou 4 (lépe 6) od jedné barevné formy. V takovémto chovu jsme nuceni sáhnout k nákupu "čerstvé krve" daleko méně často. Navíc při ustálených vlastnostech v našem chovném kmenu, si můžeme vybrat vhodné doplnění (typem, barvou, postavou, konstitucí apod.).
Trochu jiná je situace v chovu mutačních ptáků. Nechci se zde pouštět do vysvětlování pojmu mutace a jejího vzniku. Mutace (barevná, tvarová) je ve většině případů z genetického hlediska negací (negativním jevem, abnormalitou), která ve volné přírodě má pouze velmi malé šance na přežití. Právě pro svoji odlišnost. Proto při chovu mutačních ptáků musíme postupovat trochu odlišně, než-li u přírodních forem. Alespoň po dobu, než-li je mutace tzv. ustálená. Nebudu zde termín ustálenost mutace dále rozebírat, postačí vysvětlení, že toto ustálení nastává až za poměrně dlouhou dobu od vzniku mutace. Do té doby je nutné nepárovat ptáky jedné mutace spolu. Vždy se vyplatí dát do páru jednoho ptáka mutačního (většinou samce) a druhého štěpitelného, to v případě, pokud se jedná o mutaci dědičnou recesivně nebo dominantně nevázanou na pohlaví. Pokud se jedná o mutaci vázanou na pohlaví, párujeme ptáky podle potřeby finálního produktu, tj. mláďat, v různém pohlaví a štěpitelnosti. Při chovu mutací tedy potřebujeme větší počet párů - mutačních, štěpitelných, ale i přírodních. Dva mutační ptáky spolu spárujeme až při dostatečně širokém genofondu, tedy počtu takto zbarvených ptáků. Počátkem 90. let dvacátého století jsem si přivezl z Německa pár stříbrných guld. V té době byla i tato mutace poměrně vzácná i v západní Evropě. Než-li jsem stačil ptákům přidělit partnery zahnízdili. Nechal jsem je dokončit hnízdění, i když jsem tušil neúspěch.
Nicméně odchov dopadl dobře, protože vylétla 4 mláďata. Bohužel do tří měsíců všechna uhynula. Jejich vitalita byla velmi snížena právě pro spárování dvou mutačních ptáků ještě "neusazené" mutace.
Jak jsem již uvedl, nejmenším problémem v chovu guld je prostor. Choval jsem je v klecích o rozměrech 80 (d)×50 (š)×60 (v) cm, ale i v menších klecích s délkou asi 70 cm, hloubkou a výškou asi 30 cm. Rozdíly v chovu jsem nepozoroval.
Do klece jsem umisťoval před chovnou sezónou (září - leden) pár guld. Mimo chovnou sezónu jsem držel ptáky odděleně podle pohlaví. Spárování jsem prováděl zhruba v polovině září. Asi 14 dnů před rozdělením ptáků do párů jsem měnil krmnou dávku. Podával jsem více předklíčeného zrna, zeleného krmiva a suché vaječné směsi. Také dotace vitaminů a minerálních látek byla zvýšena! Denně jsem do vody přidával Supervit D, (před ním Spofavit sirup) v dávce 1-2 g/litr vody. Samicím 3× týdně kalcium do vody v dávce 1 ml na 1 litr vody (záleží na obsahu Ca v roztoku nebo tabletě - udává výrobce). Samcům pak také 3× týdně Combinal Selevit (vitamin E se selenem), v dávce 1 ml na litr vody, ale s jeho dávkováním jsem po spárování přestal. Jedenkrát za 14 dnů jód ve formě kalium iodati v dávce 1 ml/litr vody. Do vaječné směsi pak Vitamix D ve velmi malém množství. Dotaci vitamínů a minerálních látek jsem přerušil v okamžiku snůšky a odpět začal dotovat po vylíhnutí mláďat.
Snažil jsem se, aby v místnosti byla stabilní teplota 20-25 °C. Vlhkost jsem se snažil udržet okolo 50 %, což v prostorech s ústředním topením nebylo tak jednoduché. Hnízdní budky jsem věšel vně klece (z lenosti, abych si usnadnil jejich budoucí kontrolu, ptákům bylo zcela jedno, kde budka visí). Jejich rozměr byl jednotný 12×12×12 nebo 12×12×15 cm (podle situace na trhu). Tvar nebo velikost vletového otvoru nehraje žádnou roli. Jako výstelku jsem do budky namáčkl trochu sena jako hnízdní podklad. Stavební materiál - jemné seno (lipnice), sisálová a kokosová vlákna. Někdy, když byl v dosahu náš pes nebo kocour, trochu chlupů.
Guldy, alespoň jako celek, nejsou žádní stavitelé, i když někteří samci jsou preciznější a vzmohou se na polokulovité "hnízdo". Zdá se mi, že stavba hnízda a její technika je také vysoce dědičná, ale tuto svoji domněnku nemohu exaktně doložit. Většina mnou vlastněných ptáků stavěla lajdácky. Možná i díky mé spořivosti, protože před rokem 1989 byl sisál nedostatkovým zbožím a bylo potřeba šetřit.
Většina párů do měsíce po spárování zasedne. Starší páry nasednou i dříve. Snůška činí nejčastěji 4-6 vajíček, maximum v mém chovu bylo 10. Nejpočetnější bývají snůšky v prvních hnízdech, u dalších se počet vajíček snižuje. Ve svém chovu jsem ponechával 4-5 oplozených vajíček v hnízdě jako maximum (podle kvality páru, stáří, pořadí hnízda). Za optimum považuji 4 mláďata v jednom hnízdě. Dobrý pár dokáže vychovat 6-8 mláďat v jednom hnízdě, ale pouze na úkor ztráty kondice, eventuelně i zhoršení zdravotního stavu. To se projeví v dalších hnízděních. Přebytečná vajíčka jsem podkládal pod chůvičky, které většinou mladé guldy zdárně odchovají. Zachovával jsem zásadu 3× a dost. Čtvrté hnízdění je možné, ale často nedopadá dobře ani pro mláďata, ani pro rodiče (především samici).
Na kontrolu hnízda nejsou ptáci citliví a snáší ji dobře. Mnohdy je problém odstrčit samici, aby bylo možné kontrolu provést. Snažil jsem se, abych měl zaznamenáno datum zasednutí (většina samic zasedne pevně po snesení 3. vajíčka). Vždy jsem si připočetl 13 dnů a začal podávat předklíčené zrní, máčený senegal a vaječnou směs, které jsem po dobu sezení vynechával. Vaječné směsi jsem v prvním týdnu krmení mláďat vlhčil mrkví, zeleným krmivem nebo předklíčeným zrnem. Mláďata se líhnou za 14-16 dnů, odchovná krmiva jsem tedy předkládal asi s dvoudenním předstihem, aby si na ně ptáci mohli zvyknout. Vaječnou směs jsem podával 1. týden denně, 2. týden ob den a od 3. týdne až do odstavení mláďat každý třetí den. Naopak jsem ale zvyšoval podíl předklíčeného zrna. Ve stejnou dobu jako odchovné krmivo jsem nasadil i dotaci vitamínů a minerálních látek.
Po odstavu mláďat je třeba mladým ptákům nabídnout co možná nejširší sortiment krmiv. Opět denně vaječnou směs, zpočátku vlhčenou, později přecházet na suchou, zelené krmivo, předklíčené zrno. A samozřejmě dotovat vitaminy a minerálie. Toto by mělo platit až do úplného přepeření mláďat. Vyhneme se tím řadě zbytečných ztrát. Přepeřování mláďat je u tohoto druhu dosti zdlouhavé a pro organismus velmi náročné. Je proto nutné podávat kvalitní, zdravotně nezávadná krmiva, zachovat dotaci vitamínů a minerálních látek.
Rodiče většinou po vylétnutí mláďat přistoupí k dalšímu hnízdění. Starší samičky již mají často novou snůšku ještě před výletem prvního hnízda. Naštěstí jsou ve většině případů samci rozumní a vylétlý dorost krmí celkem spolehlivě.
Je celkem zajímavé, že ač jsem se pokoušel podávat krmícím ptákům kukly i larvy minimoučných červů, neviděl jsem je toto krmivo brát. Někteří ptáci se navíc moučných červů báli, alespoň zpočátku. Zkoušel jsem i mšice a bezkřídlé octomilky, ale také bez úspěchu.
Po vyhnízdění lze páry ponechat spolu, ale já jsem ptáky rozdělil podle pohlaví, aby si lépe odpočinuli.
Odstavená mláďata jsem dával do skupin asi po 10 ks. Tyto skupiny jsem se snažil udržet pohromadě až do jejich úplného přepeření. To by mělo proběhnout do konce 5. měsíce života mláďat. Jedince, kteří v této době nebyli přepeřeni, jsem nezařazoval zpět do chovu. V této době jsou mladí ptáci poměrně náchylní k různým onemocněním a poruchám. Nikdy jsem ale nezažil nějaký větší úhyn, jak se uvádí ve starší literatuře.
Asi před dvaceti lety jsem měl stabilní chov guld (včetně mutací) o asi 15-20 párech. Úspěšnost samotného odchovu mláďat byla 90-95 %. Protože i já jsem chtěl chovat barevné formy (a později i mutace) v čistých liniích, měl jsem také zpočátku problém při sestavení nových párů. Zkoušel jsem různé možnosti, ale celkem se mi osvědčil následující způsob.
Amadina Gouldové je druh, který je schopen v klecích nebo voliérách úspěšně hnízdit zhruba do stáří 5-6 let (měl jsem samce, který měl oplozenou snůšku i ve stáří 8 let, ale již se zásadně vyhýbal dalším rodičovským povinnostem). Z pohledu chovatele drobotě se tedy jedná o celkem dlouhověké ptáky. Je zde proto možnost "experimentovat" s nově sestavenými páry.
Vždy jsem se snažil mít k dispozici alespoň dva osvědčené páry (chovné) od jedné barevné formy (černo, červeno i žlutohlavé) a alespoň jeden (většinou ale dva) páry školní. Školní páry jsem tvořil vždy z jednoho mladého a jednoho staršího, již vyzkoušeného ptáka. Více se osvědčilo mít v páru starší samici. Zjistil jsem totiž, že ptáci při prvním hnízdění nejsou většinou úspěšní, ať složíme pár jakkoliv. To je celkem normální. Pokud sestavený pár selže i ve druhém hnízdění, je třeba jej rozdělit. Při použití školních párů, tedy starších ptáků s mladším (třeba i otec/dcera nebo matka/syn) se neúspěšnost prvních a druhých hnízd snižovala (až o 45 %). Navíc se ukázalo, že mají guldy celkem dobrou vlastnost, tedy alespoň pro chovatele. Pokud školní pár úspěšně dokrmil mláďata a podařilo se mi jej rozdělit ještě před druhou snůškou (lépe se to daří u mladších samic, které hned nepřistoupí k dalšímu hnízdění), s velkou pravděpodobností (80-90 %) zahnízdil znovu každý pták s novým partnerem. Chovatel tak v podstatě nic neriskuje, protože starý, osvědčený pár může pro hnízdní sezónu rozdělit a vytvořit tak dva školní páry a po prvním hnízdění (ať je jeho výsledek jakýkoli) jej na další hnízdění znovu spojit. U těchto vyzkoušených párů, které jsem před sezónou rozdělil a po prvním vyhnízdění opět spojil, došlo ve velké většině případů ke zcela normálnímu dokončení hnízdní sezóny k mé i jejich spokojenosti. Naopak u obou mladších kusů ze "školních párů" byla ještě dvojnásobná šance na úspěch při 2. a 3. vyhnízdění. Vedl jsem si statistiku a takto připravené a sestavené mladé páry v 85 % případů nadále hnízdily samostatně bez problémů. Navíc se tímto způsobem ušetří prostor, potřebný pro více párů. Ve většině případů jsem školní páry sestavoval příbuzné (otec/dcera, matka/syn) a naopak mladé páry po "vyškolení" nepříbuzné, vhodné pro další chov. Tímto způsobem lze upevňovat i exteriérové kvality ptáků, pokud je chováme pro bodování.
Samozřejmě existuje i určité procento ptáků (10-20 %), kteří nedokáží samostatně vyhnízdit. To je způsobeno různými příčinami - nemoc, špatná kondice, agresivita a pod. Jednoznačně vycházelo, že jak se chovný kmen upevňoval, tak těchto "hnízdních asociálů" mezi ptáky ubývalo. Za základ považuji vytvoření silného, zdravého kmene, ostatně jako u všech druhů zvířat. Některé vlastnosti mohou mít vysoký koeficient dědičnosti, ať již kladné (postava, kondice apod.) nebo záporné (agresivita, neschopnost odchovu apod.). Mláďata takovýchto rodičů, když se je vůbec podaří odchovat, tyto vlastnosti získávají dědičně a tudíž jsou pro chov nevhodná (nyní mám na mysli negativní vlastnosti).
Minimální počet párů pro utvoření alespoň "minikmene" jsou 4 (lépe 6) od jedné barevné formy. V takovémto chovu jsme nuceni sáhnout k nákupu "čerstvé krve" daleko méně často. Navíc při ustálených vlastnostech v našem chovném kmenu, si můžeme vybrat vhodné doplnění (typem, barvou, postavou, konstitucí apod.).
Trochu jiná je situace v chovu mutačních ptáků. Nechci se zde pouštět do vysvětlování pojmu mutace a jejího vzniku. Mutace (barevná, tvarová) je ve většině případů z genetického hlediska negací (negativním jevem, abnormalitou), která ve volné přírodě má pouze velmi malé šance na přežití. Právě pro svoji odlišnost. Proto při chovu mutačních ptáků musíme postupovat trochu odlišně, než-li u přírodních forem. Alespoň po dobu, než-li je mutace tzv. ustálená. Nebudu zde termín ustálenost mutace dále rozebírat, postačí vysvětlení, že toto ustálení nastává až za poměrně dlouhou dobu od vzniku mutace. Do té doby je nutné nepárovat ptáky jedné mutace spolu. Vždy se vyplatí dát do páru jednoho ptáka mutačního (většinou samce) a druhého štěpitelného, to v případě, pokud se jedná o mutaci dědičnou recesivně nebo dominantně nevázanou na pohlaví. Pokud se jedná o mutaci vázanou na pohlaví, párujeme ptáky podle potřeby finálního produktu, tj. mláďat, v různém pohlaví a štěpitelnosti. Při chovu mutací tedy potřebujeme větší počet párů - mutačních, štěpitelných, ale i přírodních. Dva mutační ptáky spolu spárujeme až při dostatečně širokém genofondu, tedy počtu takto zbarvených ptáků. Počátkem 90. let dvacátého století jsem si přivezl z Německa pár stříbrných guld. V té době byla i tato mutace poměrně vzácná i v západní Evropě. Než-li jsem stačil ptákům přidělit partnery zahnízdili. Nechal jsem je dokončit hnízdění, i když jsem tušil neúspěch.
Nicméně odchov dopadl dobře, protože vylétla 4 mláďata. Bohužel do tří měsíců všechna uhynula. Jejich vitalita byla velmi snížena právě pro spárování dvou mutačních ptáků ještě "neusazené" mutace.
Jak jsem již uvedl, nejmenším problémem v chovu guld je prostor. Choval jsem je v klecích o rozměrech 80 (d)×50 (š)×60 (v) cm, ale i v menších klecích s délkou asi 70 cm, hloubkou a výškou asi 30 cm. Rozdíly v chovu jsem nepozoroval.
Do klece jsem umisťoval před chovnou sezónou (září - leden) pár guld. Mimo chovnou sezónu jsem držel ptáky odděleně podle pohlaví. Spárování jsem prováděl zhruba v polovině září. Asi 14 dnů před rozdělením ptáků do párů jsem měnil krmnou dávku. Podával jsem více předklíčeného zrna, zeleného krmiva a suché vaječné směsi. Také dotace vitaminů a minerálních látek byla zvýšena! Denně jsem do vody přidával Supervit D, (před ním Spofavit sirup) v dávce 1-2 g/litr vody. Samicím 3× týdně kalcium do vody v dávce 1 ml na 1 litr vody (záleží na obsahu Ca v roztoku nebo tabletě - udává výrobce). Samcům pak také 3× týdně Combinal Selevit (vitamin E se selenem), v dávce 1 ml na litr vody, ale s jeho dávkováním jsem po spárování přestal. Jedenkrát za 14 dnů jód ve formě kalium iodati v dávce 1 ml/litr vody. Do vaječné směsi pak Vitamix D ve velmi malém množství. Dotaci vitamínů a minerálních látek jsem přerušil v okamžiku snůšky a odpět začal dotovat po vylíhnutí mláďat.
Snažil jsem se, aby v místnosti byla stabilní teplota 20-25 °C. Vlhkost jsem se snažil udržet okolo 50 %, což v prostorech s ústředním topením nebylo tak jednoduché. Hnízdní budky jsem věšel vně klece (z lenosti, abych si usnadnil jejich budoucí kontrolu, ptákům bylo zcela jedno, kde budka visí). Jejich rozměr byl jednotný 12×12×12 nebo 12×12×15 cm (podle situace na trhu). Tvar nebo velikost vletového otvoru nehraje žádnou roli. Jako výstelku jsem do budky namáčkl trochu sena jako hnízdní podklad. Stavební materiál - jemné seno (lipnice), sisálová a kokosová vlákna. Někdy, když byl v dosahu náš pes nebo kocour, trochu chlupů.
Guldy, alespoň jako celek, nejsou žádní stavitelé, i když někteří samci jsou preciznější a vzmohou se na polokulovité "hnízdo". Zdá se mi, že stavba hnízda a její technika je také vysoce dědičná, ale tuto svoji domněnku nemohu exaktně doložit. Většina mnou vlastněných ptáků stavěla lajdácky. Možná i díky mé spořivosti, protože před rokem 1989 byl sisál nedostatkovým zbožím a bylo potřeba šetřit.
Většina párů do měsíce po spárování zasedne. Starší páry nasednou i dříve. Snůška činí nejčastěji 4-6 vajíček, maximum v mém chovu bylo 10. Nejpočetnější bývají snůšky v prvních hnízdech, u dalších se počet vajíček snižuje. Ve svém chovu jsem ponechával 4-5 oplozených vajíček v hnízdě jako maximum (podle kvality páru, stáří, pořadí hnízda). Za optimum považuji 4 mláďata v jednom hnízdě. Dobrý pár dokáže vychovat 6-8 mláďat v jednom hnízdě, ale pouze na úkor ztráty kondice, eventuelně i zhoršení zdravotního stavu. To se projeví v dalších hnízděních. Přebytečná vajíčka jsem podkládal pod chůvičky, které většinou mladé guldy zdárně odchovají. Zachovával jsem zásadu 3× a dost. Čtvrté hnízdění je možné, ale často nedopadá dobře ani pro mláďata, ani pro rodiče (především samici).
Na kontrolu hnízda nejsou ptáci citliví a snáší ji dobře. Mnohdy je problém odstrčit samici, aby bylo možné kontrolu provést. Snažil jsem se, abych měl zaznamenáno datum zasednutí (většina samic zasedne pevně po snesení 3. vajíčka). Vždy jsem si připočetl 13 dnů a začal podávat předklíčené zrní, máčený senegal a vaječnou směs, které jsem po dobu sezení vynechával. Vaječné směsi jsem v prvním týdnu krmení mláďat vlhčil mrkví, zeleným krmivem nebo předklíčeným zrnem. Mláďata se líhnou za 14-16 dnů, odchovná krmiva jsem tedy předkládal asi s dvoudenním předstihem, aby si na ně ptáci mohli zvyknout. Vaječnou směs jsem podával 1. týden denně, 2. týden ob den a od 3. týdne až do odstavení mláďat každý třetí den. Naopak jsem ale zvyšoval podíl předklíčeného zrna. Ve stejnou dobu jako odchovné krmivo jsem nasadil i dotaci vitamínů a minerálních látek.
Po odstavu mláďat je třeba mladým ptákům nabídnout co možná nejširší sortiment krmiv. Opět denně vaječnou směs, zpočátku vlhčenou, později přecházet na suchou, zelené krmivo, předklíčené zrno. A samozřejmě dotovat vitaminy a minerálie. Toto by mělo platit až do úplného přepeření mláďat. Vyhneme se tím řadě zbytečných ztrát. Přepeřování mláďat je u tohoto druhu dosti zdlouhavé a pro organismus velmi náročné. Je proto nutné podávat kvalitní, zdravotně nezávadná krmiva, zachovat dotaci vitamínů a minerálních látek.
Rodiče většinou po vylétnutí mláďat přistoupí k dalšímu hnízdění. Starší samičky již mají často novou snůšku ještě před výletem prvního hnízda. Naštěstí jsou ve většině případů samci rozumní a vylétlý dorost krmí celkem spolehlivě.
Je celkem zajímavé, že ač jsem se pokoušel podávat krmícím ptákům kukly i larvy minimoučných červů, neviděl jsem je toto krmivo brát. Někteří ptáci se navíc moučných červů báli, alespoň zpočátku. Zkoušel jsem i mšice a bezkřídlé octomilky, ale také bez úspěchu.
Po vyhnízdění lze páry ponechat spolu, ale já jsem ptáky rozdělil podle pohlaví, aby si lépe odpočinuli.
Odstavená mláďata jsem dával do skupin asi po 10 ks. Tyto skupiny jsem se snažil udržet pohromadě až do jejich úplného přepeření. To by mělo proběhnout do konce 5. měsíce života mláďat. Jedince, kteří v této době nebyli přepeřeni, jsem nezařazoval zpět do chovu. V této době jsou mladí ptáci poměrně náchylní k různým onemocněním a poruchám. Nikdy jsem ale nezažil nějaký větší úhyn, jak se uvádí ve starší literatuře.
Z výše uvedeného vyplývá, že amadina Gouldové by byla ideálním ptákem pro chov. Byla, kdyby. Tím uvedeným "kdyby" je její náchylnost, řekl bych až choulostivost, k některým onemocněním. To činí její chov trochu dramatičtějším. S čím se tedy chovatel může setkat?