Zajímavé květy Austrálie |
Nuytsii květnatou nazývají Australané vánočním stromem. Její sytě žlutá květenství zdobí mnohá ze západoaustralských měst v době vánoc a pro některé rodiny se stala již neodmyslitelnou součástí těchto svátků. Nuytsie je pozoruhodná nejen svou krásu a omezeným výskytem v jihozápadní Austrálii, ale i svými botanickými zvláštnostmi. Jedná se totiž o poloparazitickou rostlinu z čeledi ochmetovitých. Z našich krajů je známé především jmelí, které se také velmi často vyskytuje jako nezbytná součást vánoční výzdoby. Na jižní Moravě je pak zcela běžný ochmet, poloparazit dubů, který však na rozdíl od jmelí na zimu shazuje listí. Na rozdíl od těchto dvou zmíněných rostlin však nuytsie dosahuje až stromové velikosti a není vzácností vidět i deset metrů vysoké exempláře. Poloparazitem se nazývá proto, že je sice díky zeleným listům schopná využívat sluneční záření jako ostatní rostliny, ale zvláště na počátku svého života "vysává" pomocí kořenů s dlouhými savými orgány kořenový systém hostitelských trávovitých rostlin. Takto je schopna pod zemí parazitovat na rostlinách v okruhu až 150 metrů, a proto vánoční stromy rostou vždy ve značném rozestupu. Nuytsie vyžaduje hodně slunce a lehkou písčitohlinitou půdu. Její pěstování je vzhledem ke specifickému způsobu života velmi obtížné a rostliny se dožívají jen několika let života.Státní rostlinou Západní Austrálie je však květina sice méně nápadná, avšak také velice krásná, o čemž svědčí i její poetický název. Australané jí říkají "Kangaroo Paw" (tedy klokaní tlapička) a v češtině se někdy označuje jako klokanka sličná . Z přízemní růžice trávovitých listů vyráží až dva metry vysoké květenství hedvábně ochlupených květů. Zvláštností je, že tato rostlina bývá opylována především ptáky. Květy nabízejí svým opylovačům lahodný nektar, při jehož sání ulpí na hlavě ptáka pyl rostliny, který pak pták přenese na jiný květ. Jednotlivé druhy klokanek umísťují svůj pyl na odlišná místa na hlavě ptáků, a brání tak opylení nesprávným pylem. Mimo Austrálii se nejvíce pěstují v Japonsku, USA a Izraeli. Řezané "klokaní tlapičky" v rozmanité škále barev od červené přes žlutou až po zelenou tak můžeme najít v květinářstvích po celém světě a v poslední době i u nás. To že obě zmiňované květiny pocházejí ze Západní Austrálie není náhoda. Této části klokaního kontinentu, především pak oblasti v okolí města Perthu, se ne nadarmo říká zahrada Austrálie. A z téměř 7 000 druhů kvetoucích rostlin je více jak 2 000 endemických, to znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě.Symbolem Centrální Austrálie se stala vikvovitá rostlinka, Australany zvaná "Stuart desert pea" . Skutečně nádherné, ladně tvarované, sytě rudé květy mají velikost kolem čtyř centimetrů a sdružují se do malého květenství. Tato jedno až dvouletá, plazivá rostlinka pokrývá šedozelenými chlupatými lístky vyprahlou půdu v rudém středu Austrálie. Velice dobře snáší drsné podmínky, žhnoucí písek i nedostatek vody a jako skutečná královna pouště přehlíží vždy v podvečerním slunci své okolí. Jediné, co nesnáší, je pastva, a tak tam, kde jsou ovce, krávy nebo zdivočelí králíci bychom ji marně hledali. Pokud ji chceme pěstovat, musíme namočit její semena přes noc do horké vody, a pak ještě osemení jemně naříznout, abychom napomohli klíčení. Tím však péče zdaleka nekončí a dosáhnout květu, nebo rozkvětu není nijak jednoduché.Další rostlinnou zajímavostí západní Austrálie je na 20 druhů žlutokapů, zvaných "Grass Trees" (stromové trávy) nebo též "Black Boys" (černí hoši). Tato rostlinná skupina se vyvinula v Austrálii po jejím oddělení od ostatních kontinentů. Ačkoliv žlutokapy rostou velmi pomalu, přibližně 1 metr za 30 let, dosahují výšky až sedmi metrů. Odumírající dlouhé, tuhé "trávovité" listy pak vytvářejí na kmeni jakýsi chomáč, který ho mimo jiné chrání i před nepříznivými vlivy okolí a poskytuje útočiště mnohým živočichům včetně scinků a kudlanek. Tento úkryt však trvá jen do prvního požáru, který uschlé listí spálí a kmen opálí do černa (proto název "Black Boys"). Pravidelně se vyskytující požáry hrají významnou roli i při rozmnožování žlutokapů. Žár ohně stimuluje na konci zimy či na začátku jara kvetení, kdy se až 3 metry vysoké tyčovité květenství pokryje tisícem bílých kvítků. ![]() |
poloparazit dubů, který však na rozdíl od jmelí na zimu shazuje listí. Na rozdíl od těchto dvou zmíněných rostlin však nuytsie dosahuje až stromové velikosti a není vzácností vidět i deset metrů vysoké exempláře. Poloparazitem se nazývá proto, že je sice díky zeleným listům schopná využívat sluneční záření jako ostatní rostliny, ale zvláště na počátku svého života "vysává" pomocí kořenů s dlouhými savými orgány kořenový systém hostitelských trávovitých rostlin. Takto je schopna pod zemí parazitovat na rostlinách v okruhu až 150 metrů, a proto vánoční stromy rostou vždy ve značném rozestupu. Nuytsie vyžaduje hodně slunce a lehkou písčitohlinitou půdu. Její pěstování je vzhledem ke specifickému způsobu života velmi obtížné a rostliny se dožívají jen několika let života.
Jednotlivé druhy klokanek umísťují svůj pyl na odlišná místa na hlavě ptáků, a brání tak opylení nesprávným pylem. Mimo Austrálii se nejvíce pěstují v Japonsku, USA a Izraeli. Řezané "klokaní tlapičky" v rozmanité škále barev od červené přes žlutou až po zelenou tak můžeme najít v květinářstvích po celém světě a v poslední době i u nás. To že obě zmiňované květiny pocházejí ze Západní Austrálie není náhoda. Této části klokaního kontinentu, především pak oblasti v okolí města Perthu, se ne nadarmo říká zahrada Austrálie. A z téměř 7 000 druhů kvetoucích rostlin je více jak 2 000 endemických, to znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě.
vždy v podvečerním slunci své okolí. Jediné, co nesnáší, je pastva, a tak tam, kde jsou ovce, krávy nebo zdivočelí králíci bychom ji marně hledali. Pokud ji chceme pěstovat, musíme namočit její semena přes noc do horké vody, a pak ještě osemení jemně naříznout, abychom napomohli klíčení. Tím však péče zdaleka nekončí a dosáhnout květu, nebo rozkvětu není nijak jednoduché.
Jsi ve finále SONB tak si sháněj hlásky :))