Viggo Mortensen hledá Alatristeho v Curueňo.
Březen 2005
Zdroj: Diario de Leon
Věřím, že každý muž se někdy, v nějaké chvíli svého života, vrátí do místa svého původu, které formovalo jeho jedinečnost a zvláštnost. Může to být cesta k vděčnosti a paměti. O útržcích osobních zkušeností, o potřebě k návratům ke kořenům, ačkoli v současnosti jsou již tyto kořeny zpřetrhány a vzpomínky na domov, město a otce….jsou násobeny zážitky, které nás dostaly daleko, daleko od domova. Když se tak stane, tak není těžké pocítit velkou vděčnost. Jen potom pak pozozumíme dané osobě a u sklenice vyzrálého vína pocítíme radost ze shledání. Jeden jediný čin stačil, jedna anonymní návštěva, a celá vesnice byla vytržena z každodenní monotonnosti a cítila se jako hlavní hrdina.
Viggo Mortensen, Aragorn z Pána prstenů, v současnosti jeden z nejuniversálnějších hrdinů Hollywoodu, chtěl dát oblasti El Curueňo a La Mediana dar a umístil sem původ hlavní postavy filmu Alatriste, který začal točit v Madridu 7. března. Někdo může namítnout, že je to jen gesto z příkazu knižní předlohy. Ale někdy stačí jedno gesto, ač pochází pouze z knihy, které má dost síly probudit sérii reakcí s obrovskými následky pro toho, kdo ho způsobil i pro toho, kdo ho zaznamenal.
Viggo Mortensen projíždí severní Curueňo, aby našel kořeny tohoto hašteřivého, prudkého a pyšného válečníka jménem Alatriste a propůjčil mu svou jedinečnost a osobitost. Podle svého přání si vybral pohoří Leon. Nicméně, muž, se kterým se setkáme v hospodě v Leon není herec, hudebník ani básník, ale neokázalý muž s přímým pohledem, který přijme vaše jídlo a zve všechny, kdo chtějí, k posezení u sklenice dobrého vína a k povídání o útržcích svého života, aby se na chvilku cítili jako společníci v krásnějším a skutečnějším dobrodružství, než která ukazují filmová plátna. Španělsko se v té době třese zimou, on míří do Hoces del Curueňo, na nohou pohorky, na sobě džíny, svetr a jednoduchou bundu. Sever, vždy sever, tak to krásně napsal ve své básni Julio Llamazares:
Viggo Mortensen projíždí severní Curueňo, aby našel kořeny tohoto hašteřivého, prudkého a pyšného válečníka jménem Alatriste a propůjčil mu svou jedinečnost a osobitost. Podle svého přání si vybral pohoří Leon. Nicméně, muž, se kterým se setkáme v hospodě v Leon není herec, hudebník ani básník, ale neokázalý muž s přímým pohledem, který přijme vaše jídlo a zve všechny, kdo chtějí, k posezení u sklenice dobrého vína a k povídání o útržcích svého života, aby se na chvilku cítili jako společníci v krásnějším a skutečnějším dobrodružství, než která ukazují filmová plátna. Španělsko se v té době třese zimou, on míří do Hoces del Curueňo, na nohou pohorky, na sobě džíny, svetr a jednoduchou bundu. Sever, vždy sever, tak to krásně napsal ve své básni Julio Llamazares:
Pro dlouhou dobu, kterou já jdu k severu / mezi spálenými keři ostružiní a ptáky ve sněhu / na dlouhou dobu jdu k severu / jako šedý cestovatel ztracený v mlze…
...sever je jeho jediný cíl. La Matova, Valdepielago, Montuerto, Nocedo nechává za sebou. Kvůli prudké sněhové bouři, která 17 km blokuje horskou silnici, nemůže pokračovat v cestě do Vagarada.
"Vybral jsem si tuto oblast" hovoří v dokonalé španělštině se sotva znatelným přízvukem, "protože svým způsobem mi připomíná mé dětství - sníh, chlad, zastřené barvy. Ale byl to risk. Na chvíli jsem si myslel, že mě sníh uvězní, ale pak jsem to vzal oklikou. Tak jsem se dostal do Valdeteja. To je jedna z vesniček roztroušených po pláních. Když jsem sem přišel poprvé, nikdo mě nepoznal, teď je to jiné" herec se usmívá s gestem rezignace ale také shovívavosti.
V sobotu 26. února se do Valdeteja vrací asi v 16:30. Zastaví se na oběd v baru Anabel, který byl při jeho první návštěvě o týden dříve zavřený. Při té příležitosti narazil na domorodce, kterého se ptal, kde by si mohl dát nějaký salát. Muž překvapeně odpověděl "teď na něj není období" a odešel. Teď je to Gabi, vlastník restaurace, kdo Vigga přijímá. Viggo objednává salát. Gabi na něj překvapeně hledí. Nepoznal ho. Teď není období pro salát nebo rajčata, říká, a nabízí mu nějakou domácí specialitu. Usmívající se Mortensen souhlasí a objednává si španělský likér. Vedle sebe pokládá balíček Ducatos (španělské cigarety, černý tabák, dost silné) a magnetofon. Zatímco mluví, nahrávání je zapnuté. Jako Chodec - poslouchá a pozoruje.
"Zeptal se mě, jestli mně nahrávání rozhovoru neobtěžuje - říká Gabi - Potom, co jsem mu řekl, že ne, začal se ptát na rozdíly mezi jazykem hlavního města a tohoto horského místa. Nepřestával mít zájem o naši správu, obyvatele, ptal se, jestli toto místo navštěvují turisté a rybáři. Zatímco jsem mu odpovídal, naservíroval jsem mu velkou mísu s uzeným masem, libovými vepřovými klobáskami a šunkou, kterou stěží jedl ( nedivím se, že je tak hubený!). Potom ke mně přišla moje 17letá dcera, a řekla mi: tati, víš, kdo je ten chlap u baru? Nemám tušení, řekl jsem jí, a ona: to je Viggo Mortensen, hvězda Pána prstenů!! Vrátil jsem se k němu a pro jistotu se ho na to zeptal. S úsměvem přikývl a řekl mi, že začíná točit film o dobrodruhovi XVII. století jménem Alatriste, který pocházel z tohoto kraje a že dlouho přemýšlel, jak se blíže seznámit se zdejšími lidmi. V té době se hospoda začínala plnit, přicházelo stále více lidí, někteří ho poznávali, přicházeli k němu a žádali ho o podpis nebo možnost se s ním vyfotografovat. Mortensen je pozval ke stolu, nabídl jim své jídlo - prý je toho pro něj moc - a bavil se s nimi. Potom přišel za mnou a řekl, že musí odjet, ale že by se ještě vrátil. Vrátil se brzo, protože silnice byla neprůjezdná. Tak jsme měli na rozhovor více času - Gabi nepřestává vyprávět - ale já ho nechtěl moc obtěžovat otázkami. Ale on mi řekl: "V první řadě jsme přece lidmi. A lidé by měli komunikovat. Každý se snaží svou práci dělat co nejlépe a skutečnost, že já jsem herec a vy hospodský, neznamená, že jsme jiní. Nicméně hodně slávy nebo štěstí nás mohou změnit. Klidně se mě ptejte na co chcete, protože já se vás budu taky ptát." A tak jsme mluvili dlouho a dlouho. Pak vzal klíče, cigarety, poděkoval za laskavé přijetí a odešel.
V neděli v 6:30 ráno se vydává neohrožený Mortensen na sever k Redipuertas, kam doráží až v 9:00, my jsme se s ním setkali v 11:00 ve starém klášteru v San Marcos, hl. městě provincie.
Setkání s Alatriste
Nenamítá nic proti několikaminutovému rozhovoru, ačkoli mu již nezbývá čas k návratu do Madridu. Nechá se fotografovat na mostě v San Marcos, loučí se a odjíždí.Ale ještě než přijedu domů, zvoní mi v autě mobilní telefon a Viggův jemný hlas se mi zdálky omlouvá, že na mě neměl více času. Tento jediný detail ho definuje jako neokázalého člověka, daleko vzdáleného od stereotypu filmových hvězd, které se starají jen o svůj obraz a nemyslí na lidi kolem sebe. Ač pohroužený do své vlastní práce, není mu lhostejné pracovmí úsilí a úspěch ostatních. Chytám se příležitosti , pokládám otázky a on beze spěchu, klidně odpovídá.
"Jak jsem již řekl, jeden z důvodů, proč jsem sem přijel, bylo slyšet na vlastní uši, jak zde lidé mluví, zdokonalit si svůj přízvuk - to je to, proč jsem nahrával všechno, co říkali, proč jsem je prosil, aby to opakovali znovu a znovu, abych slyšel tu správnou výslovnost. Pravda je, že všichni byli velmi laskaví lidé a vůbec je to nerozčilovalo."
Nejvíc fascinující na rozhovoru s Mortensenem je, že si plně uvědomíte jeho ušlechtilost a inteligenci - člověka, který si nemyslí, že je hvězdou a odmítá ustálený názor, že hvězdou je. Má smysl pro humor, velkou trpělivost a navrhuje mi, abych zdůraznil, že to byl jen jeho nápad, se sem vydat. "Jsem přesvědčený, že Alatriste, i když knižně smyšlený, musí mít nějaký původ, který utvářel jeho osobnost. Tak jsem se rozhodl, že by to mohlo být tady, v horách El Curueňo, v drsném kraji, kde charakter lidí ztvrdne a lidé jsou přímí, tak jako Alatriste. Ale když je poznáte déle a lépe, zjistíte, že jsou ušlechtilí a přirození. Svou povahou jsou podobní severským lidem a myslím, že jsem volil dobře. Dělám to vždycky, sbírám informace o místech, která navštívím, pomáhá mi to obohatit charakter postavy, kterou hraji. Přečetl jsem všechno, co se mi dostalo do ruky, o San Mediana, El Curueňo a El Bierzo. Během prvního týdne jsem projel celou severní a severozápadní část provincie. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak se dostat postavě pod kůži, vědět, co jí, jak žije, jak mluví. Bez této výbavy nemůžete nikdy zahrát svou postavu věrohodně."
Mnoho dobrých knihkupectví
Pro vášnivého rybáře, jako je Viggo Mortensen, je tento kraj rájem. Zvlášť v březnu, když začíná sezona pstruhů. Není nic lepšího, než sám vysoko proti proudu hledat nejvhodnější místa, ale i návnady. Když se doslechl o místní specialitě, "utopené mouše", okamžitě zahájil pátrání v knihkupectví, aby zjistil, co je to za tajemnou návnadu. " Čeho jsem si všiml nejdřív, je velké množství dobrých knihkupectví s velkým výběrem knih, které vám řeknou vše o tomto kraji, o správě, gastronomii, okolí, kultuře i rybaření. Byl jsem překvapen jejich bohatostí." Hvězda Pána prstenů nakoupila nejen knihy o zdejším kraji, ale i encyklopedii rybáře o muškaření na pstruhy. Zajímal se však i jiná témata, především o poezii, která je mu tak blízká. Jak víme, Mortensen je vynikající publikující básník a dosáhl dobrého jména mezi anglicky píšícími autory. Knihy tak zcela zaplnily jeho turistický batoh, aby uhasily Viggovu neustálou čtenářskou žízeň.
Večer, s prvními sněhovými vločkami, ho můžete vidět, jak osamoceně prochází historickou částí města, popíjí víno v malé restauraci nebo možná hledá další antikvariát a pátrá po knihách básníka XVII. století Rebolleda, který strávil deset let jako španělský velvyslanec v zemi Mortensenova původu: Dánsku.
Muž a jeho práce
Hledání, objevování, přetváření - tohle Viggo Mortensen, jako ryzí humanista dokonale zná. Není divu, že snadno ovládá řemeslo veršovaného slova, fotografování, malování a skládání. Promoval ze státní správy a španělské literatury. Mortensen je vášnivý čtenář, zejména poezie, kterou může číst v sedmi jazycích (angličtině, dánštině, španělštině, švédštině, norštině, italštině a francouzštině ). Jeho toulavá a nespoutaná duše mu umožňuje sounáležitost s nejrůznějšími a chudými etnickými skupinami, od amerických indiánů k místům s nejvíce naléhavými problémy kdekoliv ve světě, jakým je třeba nelítostná válka proti Iráku. Za surový masakr, kterému jsou tam lidé vystaveni neváhal tvrdě kritizovat Bushovu administrativu.
Jeho bezmezný zájem o každou lidskou záležitost mu jistě život neusnadňuje, činí však z něj velmi přístupného člověka - on není filmová hvězda, která je teď tady, protože jí to filmová společnost nařídila, aby lépe propagovala její nový film. Nic takového. Viggo je jeden z mála lidí, který neváhá zastavit auto, když projíždí zajímavým místem, když vidí přítele nebo může pomoci v nouzi. "Když jste na Novém Zélandu, točíte film a projedete zajímavým místem, řeknete si - dobře já se sem někdy vrátím a prohlédnu si to tady. Ne. Měli byste zastavit hned, ačkoliv přijdete později do práce, protože už možná tu příležitost mít nebudete. Jako lidé stále říkáme - udělám to potom, zavolám mu zítra, navštívím vás někdy, přečtu si to za rok. Ale možná to nepřečtete. Už nebudete mít zájem to za rok číst. Možná budete mrtví…"
Oko za objektivem

Na konci 90-tých let se Dennis Hopper, Viggův blízký přítel a důvěrník, začal zajímat a tvorbu svého hereckého kolegy. Hopper, stejně uznávaný fotograf jako herec, si prohlédl Viggovy fotografie od univerzitních let. Když viděl hodnotu a potenciál této práce, neváhal s pomocí představit ho světu. Po pečlivém výběru uspořádala galerie Roberta Manna v NY první hercovu výstavu. Přesvědčivý úspěch, kterého Mortensen dosáhl, jej vyzývá k dalšímu podobnému projektu v Track 16 Gallery v Santa Monice. Multimediální díla, na kterých herec pracoval ve volném čase v posledních letech, byla ukázána světu poprvé s názvem "Recent Forgeries" (Nedávné kopie, padělky??). Spojení hercových obrazů, fotografií a básní bylo jednomyslně uznáno jako jeden z nejoslnivějších a inovačních počinů končícího 20. století. Na tom se shodly jak odborná kritika, tak veřejnost.
Téměř deset let po vydání své první básnické sbírky "Ten Last Night" (Deset minulých nocí) (1993) Viggo vydává po úspěchu své výstavy v Track 16 Gallery i stejnojmennou knihu. Sbírka "Recent Forgeries" (1998) s úvodem Denise Hoppera obsahující kompilaci hercových básní, obrazů a mnoha fotografií, se setkala s kladným ohlasem a cenou časopisu Time.
V roce 2002 publikuje "Coincidence of Memory" (Soulad paměti) - soubor prací z let 1978 - 1999 (na obalu je krásná momentka El Retiro, nejslavnějšího parku v Madridu) a "SignLanguage", deník fotografií a obrazů, které pořídil v letech 1999-2001 na Novém Zélandu během natáčení LOTRa. "The Horse is Good" (Ten kůň je dobrý) obsahuje fotografie pořízené při natáčení filmu "Hidalgo".
Našeptávač koní
Mortensenovo charisma a velkorysost ohromují jeho přátele i milovníky filmu. Tak miluje koně, že si koupil Brega i Hasufela z LOTRa a poté i T.J. - jednoho z koní, s nímž filmoval Hidalga. Jeho nejkrásnějším činem bylo, když svým jménem vydražil a posléze daroval Jane, kaskadérce Liv Tylerové (Arwen), nádherného hřebce, na kterém během natáčení jezdila. Velmi po něm toužila, ale nemohla si ho kvůli jeho vysoké ceně dovolit.
Viggo se narodil na Manhattanu, NY, 20. října 1958. Jeho otec, ekonom, (Viggo P. Mortensen) byl Dán, matka (Gracea) Američanka. Má dva mladší bratry. Když mu byly dva roky, rodiče se přestěhovali do Argentiny, později do Venezuely a Dánska (prarodiče zde měli farmu). Během pobytu v Jižní Americe se stal fanouškem argentinského fotbalového klubu San Lorenzo.
Jeho rodiče se rozvedli v roce 1969, s matkou a bratry se vrátil do USA. Otec zůstával v kontaktu s dětmi. Ikdyž mu neustálé změny v práci bránily, podnikal s nimi časté výlety. Viggo jakoby po něm zdědil nadšení pro dobrodružství, cestování a nadání pro sport. Na vysoké škole byl členem tenisového týmu a kapitánem plaveckého družstva. V 17ti letech, o jedné Halloweenské noci, si po "kontaktu" s drátem pořídil svou pověstnou jizvu nad horním rtem.
Zdvořilý, laskavý a slušný - to poznáte i z jeho básní. Úkryt za čočkou fotoaparátu, který nosí všude s sebou, mu pomáhá vnímat svět z mnoha a velmi odlišných náhledů. Herec, hudebník, fotograf, malíř a spisovatel Viggo Mortensen je vnímán jako ryze "renesanční člověk", polyglot a světoběžník.
V roce 1980, jakmile ukončil vzdělání ve Watertown a na universitě St. Lawrence, odchází za dobrodružstvím za svými bratranci do Dánska. Zde pracuje jako prodavač květin, číšník nebo řidič stavebních strojů. O dva roky později se vrací do USA s rozhodnutím, stát se dobrým hercem. Udělá pro to to podstatné. Zapisuje se do Warren Robertsonova divadelního semináře. Za dva roky je připraven hrát takové role, jakou je Romeo v "Romeo a Julii".
převzato z www.viggo-mortensen.cz